Aklimatizace před Huascaranem proběhla na šestitisícovým kopci Chinchay nedaleko Huarazu, na který se však asi již dlouhé roky neleze 🙂 Ale vybral ho zkušený peruánský matador Miska a my mu na to skočili. Ale nakonec dobrý!
Tož jsme dokoupili nějaký lehký jídlo, matroš a nechali se posunout autem vzhůru do údolí do výšky cca 4 tis. Všechno šlo jak po drátku. Ráno v 9h odjezd, v 11h na nás čekají oslíci s řidičem před branou do údolí, aby nám pomohli odnést ty obrovský mrchy. Ale copak to? Ta brána je zavřená a nikdo nemá klíče. Uff. Jen nějaký pan prezidento a ten dá klíče až manana. No vítejme opět v Peru 🙂
Pro dnešek jsme skončili. Na místě zůstáváme já s Aldou a Jara s Dawem. Zbytek se vrací na pivko do Huarazu a přijíždí opět ráno, kdy už je i klíč 🙂 Místňáci nás mezitim vytáhli na staré hrobky vysoko ve svahu. Prý to jsou kosti domorodců, jenž zmasakrovali dobývační Španělé (viz fotky) Sakra, teď si uvědomuji, že mám technické skvělé svrchní oblečení od španělské Ternuy 🙂
Ve zkratce:
Další den dlouhý přesun údolím do kempu ve výšce 4300 m. Posléze cestou necestou, trávou netrávou, sutí a šutrama k ledovci do 5 000m. Nádherné výhledy. Ten den však již nestíháme dojít až do našeho kýženého sedla ve výšce 5550 m, kde chceme přespávat. Již zde vidíme jak moc se ty kopce za pár let v Peru mění. Už cesta do sedla není žádným pohodovým výletem, takže na spodní úsek vytahujeme i lano a jistíme. Když dojdeme do sedla, tak je nám jasný, že zde končíme. Ani jedna šestka, na které měli vézt rozumné cesty, není lezitelná. Prostě nebezpečné přelezy seráku apod. Miska se tímto ocitá tak trošku na pranýři 🙂 Má však štěstí, že se nám tam podaří již kolem poledního zakopat naše stany a přespat do druhého dne. Takže na aklimatizaci OK. V noci sice vichřice, ale ráno se to uklidňuje a my sestupujeme až k bráně, kde čekáme asi 3h na náš odvoz. Pěkně ušmajdaný nožičky máme. Ale zase nám řidič přiveze rovnou nějaký to pivko.
Pak den oražení v Huarazu – barů je tu dost. A pak jsme se s Radkem a Aldou přesunuli na jednu noc do Yungay za seňorou Rusolou. To bylo slziček, když se po 8 letech opět potkala s Radkem. A to bylo radosti, když se shledala s becherovkou, kterou jsem ji tam dovezl od Kamilka, jenž ji tam loňi při našem roadtripu vypil. Příjemné shledání. A pro kluky i místní delikatesa – morče.
Cestou zpět jsme se zastavili ve staré Yungay, kde jsme jukli na pomník zemětřesení z roku 1970, jenž znamenalo smrt (pod kameno sněhovo ledovou lavinou spadlou ze svahu Huascaranu) pro více než 20 tis. obyvatel.
No a zítra se na ten svah půjdeme taky podívat. Aklimatizace před K2 vrcholí a měla by pokračovat přespáváním na vrcholu.
Tráva
