Na Aljašku znovu nechci

Vrchol DenaliO tom, že bude výprava na Aljašku hodně jiná než předchozí expedice, věděl boleslavský horolezec Petr Mašek už od začátku. I přesto ho ale nejvyšší hora ledového státu překvapila, a ne vždy to byly příjemné okamžiky. Na co z této výpravy s Radkem Jarošem určitě nezapomene?

V čem je lezení na Aljašce jiné oproti tomu himalájskému?

Hlavně v tom, že je tam neskutečná zima, a to už i dole! Ve dvou tisících je tam zima jako v Himálajích v šesti tisících metrech nad mořem, a v šesti tisících je to jako v osmi tisících. Když jsme vyráželi k vrcholu, bylo zhruba minus třicet stupňů. Navíc tam foukal vítr, prakticky po celou dobu.

Než jsi odletěl, mluvil jsi o tom, že tam není nic jako nosiči, na něž jste z osmitisícovek zvyklí. Byli jste tedy tažnými psy?

Přesně tak, od letadla jsme šlapali a jako soumaři táhli sáňky s veškerým nákladem. Jsou to vlastně takové plastové boby, a k tomu máš ještě bágl na zádech. Musíš pořád přemýšlet, jak tu váhu rozložit, někdy je výhodnější mít lehčí sáně a těžký batoh, v jiných úsecích je to naopak. Je to prostě něco úplně jiného, než jsme zažívali dosud, a je to docela drsné. Jak vlečeš dvacetikilové sáně, zařezává se popruh to do boků, a po šesti sedmi hodinách jsem měl boky plné modřin.

Podle zpráv, které jsi posílal, jste dost času trávili čekáním, což musí být dost frustrující?

To je pravda, i když ve finále jsme zjistili, že tam byli lidé, kteří zažili čekání mnohem delší. I tak jsme byli nervózní a nadávali jsme, ale několik z těch lidí, které jsme potkali, tam čekalo i deset, dvanáct dní. My jsme si na odlet počkali pět dní, než ho počasí umožnilo.

Proč jste nakonec zvolili k výstupu jinou cestu, než jste měli v plánu?

Plány jsme museli změnit kvůli počasí. Nalezli jsme do těžší cesty dva kilometry pod vrškem, lezli jsme do východního hřebene. S námi, jen na jiné místo, lezli zároveň další dva Češi, z nichž jeden se bohužel při pokusu o sjezd z poloviny kuloáru zabil. Extrémní lyžování je ale prostě velmi nebezpečný sport, a každý, kdo se mu věnuje, s rizikem počítá a je s ním srozuměn. Nicméně to všemi otřáslo… Ale zpátky k výstupu. Vylezli jsme tedy touhle cestou do výšky 5100 metrů, abychom se aklimatizovali, a nechali si tam nějaké věci. Pak ale napadlo třicet centimetrů nového sněhu a bylo jasné, že tudy to nepůjde, protože je to o život. O věci, které tam zůstaly, jsme tedy bohužel přišli, já jsem tam měl kladivo, cepín, lano… Proto jsme tedy vyrazili tak, abychom šli ze čtvrtého tábora rovnou na vrchol, bez zastávky v pětce. Za dvanáct hodin jsme se dostali na vršek a sestoupili do pátého tábora.

Tam jste přenocovali?

Předchozí parta nám tam nechala stan, takže jsme tam ve třech strávili noc. Podotýkám, že stan byl pro dva, takže jsme tam byli namačkaní jak sardinky. Ono vůbec spaní tam byla kapitola sama pro sebe, vzhledem k tomu, že byl polární den. Spali jsme s klapkami na očích, ale pak už jsme občas sáhli i po slabých prášcích na spaní, abychom si odpočinuli.

Jaký je tedy nejsilnější dojem z Aljašky, kromě zimy a větru?

Asi i to, jak drsné mohou být podmínky v relativně nižší výšce, to mě opravdu překvapilo, jak je to jiné. Každopádně to byl zajímavý zážitek, ale už bych ho nemusel opakovat, na Aljašku se vrátit neplánuju. I když nikdy neříkej nikdy…

Zdroj: http://boleslavsky.denik.cz/zpravy_region/horolezec-petr-masek-na-aljasku-znovu-nechci-20160617.html

Příspěvek byl publikován v rubrice 2016 Denali. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *